Po dobrodružství s vlakem do Nice jsem se tetelil jak malé dítě, co cesta nová přinese. Už v autobuse do Marseille jsem použil kartičku, kterou jsem získal od řidiče den předtím. Vstoupím do prodejny lístků na vlakovém nádraží, popřeji dobrý den a požádám o jízdenku do Avignon střed v 8.54 číslo vlaku to a to. Už dávám slečně i občanku, aby si mohla vypsat všechny údaje, co chtěl minule laskavý černý Francouz hovořící na mě řecky. V druhé ruce svírám na papírku tel. číslo, míry, váhy, délky, kdyby bylo nutné. Slečna nechtěla ani papírek, ani občanku, usmála se, a dala mi jízdenku směr Lyon.
Nastoupil jsem. Kolem mě spoustu Indů, Pákistánců, Arabů, Němců a já. Pár Francouzů se pro hluk vydalo do jiného vagónu. Vyjeli jsme. Vidíme moře, přístav, Marseille – mám ji rád pro její tempo rytmus a kosmopolitnost. Vjíždíme do tunelu, a když po 15 minutách vyjedeme ven, otevře se kolem mě krásná krajina olivových hájů a sadů zalitá sluncem.
Po hodině vstupuji do papežského města. Papež zde našel azyl dvakrát. No, azyl. Spíš tu byl držen. Opevnění města, první kostel, hlavní třída, nádherné náměstí s divadlem a papežský palác s chrámem a zahradou nad městem. Dramatický příchod, pompézní entrée.
První vstoupím do katedrály. Tam poprvé se mi spustí slzy. Ano, v Avignonu jsem hodně plakal. Nad krásou stvořenou v božím jméně a pro Boha, nad nepoučitelností lidí, nad přesahujícím magickým místem. Jeptišky a kněží v bílém. Krásní jako z Mladého papeže. Jeden mi dokonce o kostele vypráví, poslouchám. Pak zahrady a slavný most, na kterém prý všichni tančí. Kostel svatého Petra, ve kterém jsem byl úplně sám. Ulice města, malý palác s výstavou ve třech patrech – umění renesančního, Botticelli například. A pak vstup do komnat a vnitřních prostor papežského paláce. Považte, hovoříme o 14. století. Dech beroucí. Na jihu Francii je obrovská historie a dějiny. Vysvětlím na příkladu: Krásné Arles je místo, kde všechny dějiny nechaly stopu, už od antiky. Je melancholické, krásné jako vrásčitá tvář starých lidí co nás hladí po tváři a vypráví příběhy. Avignon má hloubku, běsy, drsná rozhodnutí a naději. Ale naději potřebovalo jen křesťanství, neboť stará antika naději odmítá. Když potřebujete naději, nemáte šťastný život – změňte to. V Avignon jsem plakal v kostelích a usmíval se na slunce. A měl jsem pocit, že to tam znám.
Ještě jinak. Chci tím říct, že každé město zde má jinou atmosféru, jiný nádech i přesto, že nesou příběhy z daleké minulosti. Vždyť žijeme po Kristu teprve 2000 let, před Kristem se žilo neskonale dlouho. Naše civilizace má teprve a jenom (!!!) 2000let. V rozsahu planety velmi mizivé, jako smítko na zem spadlé, nepatrný drobeček
Na jihu Francie jsem malým chlapcem co s rozzářenýma očima, zvědavostí a touhou po poznání, rozbaluji město po městě, krajinu po krajině, jako v dětství u dárků pod vánočním stromkem.
Loading images...