To bylo tak.

Bylo kolem 17h a mi neznaje místní zemi, vydali jsme se na zříceninu v tak malebném kraji, že i Babička Boženy Němcové by toužila z Čech migrovat.

V našich českých končinách už kolem 17h podvečerní pomalinku přichází podzim, ať už je jakákoliv roční doba. Proto jsme se radovali, jak si to užijeme.

Opak byl pravdou. Vedro k zalknutí, vyhřáté skály, zábradlí i kamenné domy jako když se švec Prťavec blížil k Sluneční paní. Marty se statečně držela, Zuzanka vlála a já zátopkoval.

Po té co jsme si koupili vstupenky úplně na všechno (i koncert exhumovaného Michaela Jacksona v roce 2057), vběhli (vpadli, doplížili) jsme se na rozhicované nádvoří, kde krom pekelného žáru nebylo nic. Márty omdlela pod šípek (místní jej nazývají „škrábanec na prdeli“). Zuzanka se polévala vodou jako v soutěži Miss mokré tričko a já se rozběhl alespoň vyfotografovat výhledy. Když jsem se po 45 minutách vrátil, v domnění, že nedožiji západu slunce, Zuzanka řekla, že vstup na zříceninu nás teprve čeká.

Sluneční paní mi zatím odbarvila vlasy na platinovou MM a docházela mi voda – v těle.

Na prvním nádvoří vypiji půlku cisterny, získávám energii a šplhám na cimbuří. Je tak vysoko, že se mě dvakrát dotklo letadlo odlétající z Marseille. Výhledy dech beroucí. Ovšem cimbuří 3 a ani jedno není propojené. Takže nahoru a dolů, nahoru a ještě výš a tady už potřebuješ lano a karabiny. Točí se mi hlava. Vedrem, rozpálenou skálou, žhavým zábradlím, nedostatkem vody, tempo rytmem. Je to tak vysoko, že to určitě nemůžu po těch úzkých schůdkách slézt!!! Podlamují se mi nohy. Téměř omdlévám, ale navenek upozorňuji Zuzanku, ať dává pozor, ať se nikam nezřítí, špatně nešlápne, slunečním žárem nezačne samovolně hořet – prostě hrdina!!! Proboha, jak zde mohli žít??? Když se během 15minut vyšplháme na všechny věže, věžičky, cimbuří i kometu letící kol země, vstupujeme do podzemí, abychom nabrali dech. Zuzanka toto prý nikdy nezažila. Já také ne. Chybí nám stále voda, ugrilovaná kůže začíná vonět široko daleko. Jsme vyčerpáni. Ze mně je mulat a Zuzka vypadá jako Sněhurka začouzená po výbuchu sopky. Márty je stejná. Čeká nás ve stínu olivovníků a líže zmrzlinu. Švitoří něco o tom, jak si chtěla dát jahodovou, borůvkovou, olivovou a Šmoulí, ale nakonec se spokojila s tou, kterou líže, protože prodavač její neandrtálské skřeky (francouzsky neumí, tak se pokusila alespoň jazyku Francouzů přiblížit) nedokázal dostatečně rozšifrovat.

Myslím, že je mou fata morgánou. Roztékající se mozek, ten můj, sjíždí po mém obličeji.

O několik sekund později nám Marty prudce zabrzdí a my po červeném koberci vstoupíme do jeskyně. Ale to je už jiný příběh.

Krásné to bylo, ale proboha nechoďte na túry v 17h, obzvláště ve Francii, kde jsou od května třicítky a skály nahřáté jako ostravské pece.

Ps: Dnes jsem se červenal v jednom voňavém obchodě. Pokud se červenám, znamená to, že se mi někdo líbí. Pšt!