To bylo tak.

Ve středu, že vyrazíme na Orange, a protože Zuzka po mamince zdědila nejen šarm, vtip, ale i spící nemoc, rozhodlo se jet až v 10.40h, tzv nejpozději před 10h autobusem odcestovat do Marseille.

To jsme zvládli krásně.

Dorazili jsme na vlakové nádraží v 10.20h. měli jsme tedy 20 minut na nákup lístků. Fronta až do Monte Carla. Doufali jsme tedy – dle vzoru křesťanů, kteří vždy chtěli vylepšit ten krutý svět k svého obrazu. Doufání je na nic, nic dobrého nepřinese. Vlak odjížděl i bez nás a my stále v řadě.

Těsně před námi začali kolabovat počítače. Jeden jediný zůstal. Vyhráli jsme. Ale kam? Co Cannes?

Jelo se, hned po té, co jsme probrali Zuzanku z omdlení, do něhož upadla při vyslovení ceny jízdenky na vlak. Cesta malebná, po pobřeží úchvatná a už jsme byli tam. Červený koberec jsme vynechali, nicméně moře a trochu toho filmového lesku, klidu města jsme do sebe nasály až jsme se nejednou zakuckali.

Na cestě zpět jsme radostně trylkovali z prázdného vagónu než na dalším nádraží nastoupilo několik mentálně retardovaných společně s mladými černochy a to se sunuli do jiných prostor vlaku i otřelí Francouzi. Zuzanka si dala do uší hudbu a tvářila se, že tu není.

Dělá to pravidelně. Když se k ní shlukli bezdomovci žebrající ve francouzštině, angličtině, němčině i islandštině (je divné, že s takovými schopnostmi nemůžou najít práci), vždy se tváří, že tam není a apaticky zůstává stát dokud to nevzdají nebo jí jim nevytrhnu. Někdy je to na pováženou, neboť takto do „kómatu“ upadla v Avignonu, kdy mě atakoval český bezdomovec (?!?!?!) a francouzský mladý opilec jež mi nabízel prohlídku města nebo sebe. Trvalo dost dlouho než jsem se ho zbavil a Zuza na to jen:“Já nevnímala, já jen slyšela, že se směješ.“ Je to však i na škodu, neboť tři romantičtí šarmantní Francouzi se sní chtěli seznámit, pravděpodobně i oženit, a ona se tvářila jako oběť mého despotismu, takže chlapci na mě vrhali pohledy typu:“Co to jste za otce, když tak krásná dcera k nám nesmí zvednout ani obočí!!!“

Před Marseille začali mladí černoši povykovat jak nadšené šimpanzí mláďátka a nalili na sebe celý flakónek parfému, takže i my ještě voněli i druhého dne.

Čtvrtek konečně Orange.

Na nádraží to vypadalo na stávku, ale ukázalo se, že lid nechtějí vpustit na perón, neboť vlak s 16 vagóny a 4 lokomotivami měl zpoždění. Což není běžné. Tady vlaky jezdí včas a pravidelně asi jako pražské metro.

Dramatičnosti dodávalo pár francouzských vojáků se samopaly, ale to víte, Marseille, kdekdo chce přes ni do Evropy.

Tentokrát jsme seděli v lidovém vlaku (taková zlínská střela) a to na úrovni sklepa, takže jsme si mohli prohlédnout jih Francie i zespodu. Zastavovalo to každých 5 minut (17 zastávek) a lid byl tak barevný a různorodý, že bylo pořád na co koukat. Po 17 zastávkách a jednom přestupu jsme byli v Orange.

Pusto a prázdno, ulice vylidněny, až nás to děsilo, že jsme v Čechách. Jen několik zevlujících svobodných mužů v hloučkách. Asi mají málo žen, usoudili jsme a raději jsem Zuzku přiblížil vedle sebe. Ráda totiž za mnou běhá a vlaje jako muslimská žena, obzvláště když zátopkujeme a nestíhá mě. Jaj, kdyby zažila rychlost Verunky, přezdívané tady na jihu mrštná Surikata, netvrdila by mi, že jsem rychlý.

A pak jsme to uviděli. To monumentální divadlo. Co se tady kdysi asi stalo???

Za doby římské Augustius vystavěl celé město. Barbaři pak zničili. Procházíme divadlem pro 7 000 lidí, antickou školou a Muzeum a musíme dál.

Slečna na kase u lístků nechápe, že chceme až do Marseille. Švitoří a švitoří a nám to asi ujede. Odmítá se podívat na čísla vlaků, které máme vypsané na lístku. Vzdáváme se a žádáme lístek tedy do Avignonu. Zuzanka vyčerpaná malém omylem naskočí na jiný vlak. Kontroluje nás hejno rozesmátých policistů zda máme lístky. Tady se dost kontroluje. Průvodčí vás většinou jen zdravý a informuje. Kontrolu provádí turnikety před nebo po, či lidé k tomu určení, nebo policie. Jedeme ve vlaku sedíc v druhém patře, takže si můžeme prohlížet i Francii ze shora.

V Avignonu je čas na kávu (konečně), chrám a výhledy. Zuzanka nervózní, že kávu nestihneme, téměř běží místo personálu postavit na vodu.

A opět 17 nádraží, ale také pan žirafa, pan slušný opilec, zakopávající dáma, mladý černoch procházející vlakem jako po molu v bludu, že je Madonna atd.

V Marseille toužím dobýt kartu na autobus. Je to levnější. Chci tři cesty. Zdá se, že vše klapne. Jenže. Francouzi jsou naučení diskutovat. Podívat se na cokoliv z různých úhlů pohledu. Slečna začne řešit zda tři jen tam, nebo jen sem, nebo tam a sem. Vysvětluji: Aix, Marseille, Aix a ukazuji tři. Do toho vstoupí Zuzanka aby to zjednodušila a slečna celá radostná, že může mluvit anglicky, jede na novo. A autobus za tři minuty odjíždí. Nakonec nesmyslně kupuji šest jízd – 3x Marseille, 3x Aix i přesto, že slečna anglicky, francouzsky ubezpečuje, že všemu rozumí. Uf.

Autobus stíháme. Tedy ten druhý, co jel za deset minut.