Probudil mě sen.
Šťastně volám mamince a říkám jí: „Představ si, i přesto, že tu jím pravidelně a stejně jako v Čechách, shodil jsem už 8 kg, jsem na panické váze svých 15 let. (Mimochodem nebyl jsem i tehdy trochu obézní???!) Nevím zda je to ovzduším, skutečným ovocem, zeleninou a potravinami, které chutnají jako ovoce, zelenina a potraviny, ne jako makarouny z Návštěvníků. Nebo zda je to sluncem, ale je to tak. Mé tělo mi něco říká. Asi jsem vážně jižní typ a ten šedý sever v pásu nepásu je můj trest. Měl jsem to i loni v Řecku.“ Má drahá matka v tom snu odpovídá: „Synu, tak to je nechutné. Opět ti bude plandat kůže až ke kolenům!!! Ani boty z toho nemůžeme udělat, nejsi už nejmladší kousek!!! Okamžitě přiber!!! Kdo se na to bude koukat?!?!“ Aha. Ale já vážně shodil 8kg a za pár dnů se mám vrátit do Čech. Zůstat -odjet? Odjet – zůstat? Přibrat – zůstat? Odjet – přibrat?
Už teď vím, co mi bude chybět.
Kohoutí kokrhání od půl páté i přesto, že je to tak velké město – jsou to právě oni, kdo vítají nový den a jdou slyšet široko, daleko. Velmi mi to připomíná dětství u stařenky ve Vracově.
Chybět mi bude čerstvý ranní vzduch jež proudí bytem, teresou z pokoje a balkonem v kuchyni. Také hejno ptáků co prolétá každý večer v 20.20h. kolem domu a ráno v 6.30h. se vrací střemhlav zpět, že se zdá, že jich několik vletí otevřenou terasou do bytu neboť nezvládnou manévr nadletět nad střechu. Cikády a jejich koncerty. Platany podél ulic, cest jež tvoří stín a bránu neboť jsou mnohdy z obou stran ulice a dotýkají se nebe. A jejich bílá kůra. Filozofování o všem a o ničem s bratrem. A humor. Tohle jsem zažíval jen s kamarádem Radovánek před dávnými věky. Nezměnili jsme svět, ale věděli jsme, že se máme. A to není málo. Také mi bude chybět pocit těla, které uvyklo na vysoké každodenní teploty a při 18 stupních už cítí zimu. Nebo ty zelené výhledy do okolí… Mám rád místa a lidi, co jsou nezaměnitelná/ní. Čas odjezdu se blíží. Loni se poprvé při návratu z Řecka začal spojovat se steskem.
Pochopil jsem to definitivně letos, když Verunka řekla: „Cestuji ráda, ale pak se těším domů.“ Takže takto, já to nemám. Nemám vazbu na místo ani lidi. Cítím „doma“ tam nebo s těmi, jež jsou naplňující, přesahující, obohacující. A před lety se začalo ukazovat, že mé doma asi bude jih. Petře, asi nám začne několikaleté dobrodružství jak udělat z jihu své trvalejší doma a do Čech jezdit jen na návštěvy. Neboť, co jsme si řekli loni Petře? Jednou, až přijde ten čas, stanu se mořskou pěnou.
Loading images...