Cesty vlakem mám rád. Cesty vlakem po francouzské riviéře mám ještě raději.
Nýdrle se rozhodne, že z Aix en Provence bude cestovat vlakem, Francouzi se leknou a raději začnou opravovat nádraží. ALE aby Nýdrle nezmatkoval, vypravují do Marseille (uzlu místních železnic) autobus každých 10minut, který končí právě na tamním vlakovém nádraží.
Přijíždím, mám 15 minut na koupi lístku. Bez lístků se do vlaku nedostanete, a pokud jo, tak turnikety vám mnohdy nedovolí odejít ven. Nádraží přehledné, krásné, ejhle automaty na lístky nejdou a dokonce ani pokladna. Paní mi něco vypravuje a dle intonace chápu, že mám nastoupit. Něco podobného předvede i jeden z průvodčích vlaku. Vyjíždíme. Já žmoulám 50 euro, skládám věty na vysvětlení situace a koukám z okna na krásu kopců, lesů a lánů. Po 45 minutách stavíme v Toulon. Průvodčí nikde. Ukázali se jen ve chvíli, kdy vlakem naháněli a vytlačovali nějakého muže. Vystoupím tedy a jdu si koupit lístek s tím, že za 20minut jede další vlak a alespoň mě nezatknou a bratr pro mě nebude muset do žaláře v Saint-Tropez. Stoupám si do fronty. Konečně mám čas přečíst si informace. „Selhání internetu brání otevření pultu“ – proto zmatky s lístky i v Marseille. Čekám v řadě 17 minut. Konečně někdo přijde, rozhodí rukama a všichni pochopíme, že tady se lístku nedočkáme. Vracím se do svého vlaku. Stále tam stojí. První si spletu muslima s lékařem v plášti jako při epidemii, pak vlezu do vagónu, který je vylidněn, jen stateční průvodčí drží na zemi muže a čekají na policii. Vyhledám jiný vagón. Dokonce volné místo a čekám. Přijíždí ten druhý vlak. Pár se nás zvedá a běžíme. Vlaky ve Francii zastavují ani ne tak proto, aby lidé vystoupili a nastoupili, ale aby si personál vlaku a cestující mohli zapálit. Přes dým vyhledáme průvodčí vlaku. Slova se ujala jakási matka, tvářím se jako její další dítě. Průvodčí potáhne z cigarety, povytáhne obočí a praví, že to není tak jednoduché, že se musí zeptat na dispečinku, zda nás může vzít. Vzal telefon a pronesl: „Mon chéri,…“ – asi volal domů. Jeho žena pravděpodobně rozhoduje koho vzít do vlaku a koho ne. Vracím se do původního vlaku. Pár lidem jsem svými odchody už podezřelý. Vlak se rozjíždí. Za chvíli jedeme podél moře. Nádhera. Přes 200km uběhne jako nic. Průvodčí nikde. V Nice turnikety odemčené a já mohu zvolat: Jsem zde, Nice!!!
První si vyjdu kopec nad město do Musée Matisse a Marc Chagall National Museum. Mimochodem v úterý mají všechna muzea zavřeno.
A pak mě to na Avenue Jean-Médecin ohromí. Prostor, vzduch, světlo, domy… Pokud se nestanu mořskou pěnou u břehu Karpathos v Egejském moři, tak si přeji být větrem v Nice. A budu se zde prohánět mezi domy, na bulváru, po molu… Mám pocit, že mohu letět. Ulice dlouhá přibližně od Příluku k Obchodnímu domu ve Zlíně. A na konci nekončící molo na Anglickou promenádu a pláž. Ta dlouhá pláž. Tajně doufám, že zde potkám třeba Marion Cotillard, které jsem poslal asi tunu psaníček, ale pravděpodobně se spletla místo a je v Cannes. Což je dobře, během hodiny se stávám nejvíce propoceným mužem města.
Cesta zpět.
40 minut čekám na lístek. Zahalené muslimské ženy si stěžují, že je předbíhá každý Arab a já trpělivě čekám, neboť není kam spěchat. Jeden vlak už jel a druhý jede za půl hodiny (lístky platí vždy jen na určitý vlak). Jen mi běží hlavou proč to tak trvá. O čem pořád mluví??? Konečně si mě bere na starost černoch v mém věku. Požádám o lístek do Marseille. Něco říká. Požádám znovu. Opět něco řekne a já se usměju a pravím: „Ale opět vám švarný černý muži vůbec nerozumím.“ Podá mi papír, tužku a řekne řecky (!?!?!!! černý Francouz mluvící řecky?!?!?!) Parakalo. Aha, tak jo, co mu mám tak napsat? Tak píšu jméno, kde tu bydlím, číslo telefonu, narození, chce i číslo boty? Předávám. Zasměje se a začne se soustředit. Během toho vytahuji občanku. Rozzáří se. (Nad fotografií???) Pomůže mi dokonce zasunout peníz a ejhle podává mi jízdenku s mým jménem – vypadá to spíš jako letenka. (Ceny jízdného se rozlišují podle času jízdy, všedního dne, svátků, tipů vlaku, i toho kdy si lístek koupíte) Tentokrát se raduji já, ukloním se, děkuji převelice, snad mu líbám i ruku abych všem ukázal, co si myslím o rasismu. Jsme dojati oba.
Na perón vás pustí, až je vlak připraven. Najdete vůz, sedadlo a jedete. Kolem mě dost francouzských černochů a ta krásná slečna se snaží komunikovat se mnou. Omluvím se, že to nebude na hlubokou rozpravu. Během jízdy změní čtyři různá místa k sezení. Pozorovat Francouze je úsměvné. Vlak zastaví, oni se teprve zvedají, teprve vcházejí, uloží zavazadla, kouknou, kde sedí a jdou ještě ven objímat své blízké nebo dokouřit. Pak vstoupila Dáma. Za ní dav. Všichni jí pomáhají s kufrem. Usedá. Další Dáma se jí omluví, že sedí na jejím místě (Francouzi si pořád děkují, omlouvají, pozdravují a přejí Sava – neplést s českým Savem). Dáma se tedy zvedne, vycouvá. Ta druhá si k oknu dává kabelku a dere se zpět přes dav uložit kufr. První dáma stojí a čeká. Když si sedne, přijde druhá a opět ji přelézá. A pořád dokola. Úsměvné. Na dalším nádraží osobní strážce bravurně, svižně a bez skandálu vyžene čtyři nigerské migranty a jede se dál. Místní si toho ani moc nevšímají. Není důvod.
Vlaky zde budu jezdit často. Je to víc než zábavné a jak jinak poznat Francouze?!
Loading images...