Vstoupit / Enter
  • Muž tisíce tváří
  • 0321
inRozhovory this entry has Žádné komentáře by petra

Jméno Petr Nýdrle je velmi dobře známo zlínské veřejnosti, minimálně těm, zájmem o kulturu políbeným. Je totiž neodmyslitelně spjato s divadelní scénou našeho města. Vešel do povědomí především jako herec, režisér a pedagog. Co v sobě ale skrývá jeho role pedagoga? Jen a pouze pedagog? Ne, je učitel na Základní umělecké škole Zlín literárně dramatického oboru žáků ve věku od 6 let až po maturanty. Věnuje se výuce dětí s poruchou autistického spektra. Působil na Zlínské soukromé vyšší odborné škole umění a vede kurzy tvůrčího psaní, herectví a rétoriky.  Mimo to pracuje na Zámku Lešná, zapojuje se do charitativních akcí, a komu se podaří ho poznat o trochu lépe (nebo jej sleduje na soc. sítích), zjistí, že k jeho velkým vášním patří cestování, především pak Řecko a Francie. 

Proč to všechno? 😀 Vždyť každý den musíte vynaložit tolik energie. Vrací se vám alespoň z části nazpět?  

Protože život je krásný a svět ještě víc. A neustále musíme hledat, objevovat, poznávat, okouzlovat se. Energie mám na rozdávání. V dětství jsem byl “to živé dítě-spratek”. Dnes by mě intelektuálně nazývali jako “toho s ADHD” a snažili by se mě zkrotit a utlumit podle jejich představ. K poznávání mě vedl dědeček. I k cestám. A fantazii. I hrám. Dovolil mi mít dětství. Všechno, co vynaložím, se mi vrací trojnásobně. A mám velké štěstí, dělám pouze to, co mě baví. Myslím si, že pokud mám učit, musím poznávat, cestovat, vyvíjet se. Představa, že učitel učí o Jižní Americe a nikdy tam nebyl, nebo o pyramidách a nikdy je neviděl, či matematiku a nikdy nevyhrál ani školní olympiádu v Horních Kotěhůlkách, mi dnes přijde úsměvné a absurdní. A taky jsem člověk, který, když si něco ochmatá ze všech úhlů, jde zase jinam a zkoumá něco jiného. Být celý život na jednom místě je frustrující, omezující a zbabělé.  

Každý milujeme dovolené. Sbalit si velký kufr, do batůžku řízek, plavky, opalovací krém a nejlépe s českou cestovní kanceláří Čedok nebo Invia do Chorvatska. Když ale čtu vaše líčení z pobytu ve Francii, mám pocit, jako bych JÁ o něco přicházela, jako by MNĚ něco unikalo. Jak tedy správně cestovat, no a vlastně proč? 

Jak, kdo a proč cestuje, je jeho věc. Někdo se cítí šťastný celý život právě v těch Kotěhůlkách. Jen se nic moc nedozví. Nikam se daleko neposune. Nedokáže porovnávat, vytvořit si nadhled, dávat lépe věci do souvislostí, setkat se s krajinami, národy, přírodou a uměním jiných zemí. V poznávání je daleko větší svoboda. Obrovské obohacení a především setkání se sebou samotným. Když zůstanete celý život na jednom místě, snadno uvěříte tomu, že věci nejdou změnit, že tak, jak to je, to má být, a že svět je zlý a Vám nepřeje štěstí. Anebo člověk uvěří tomu, jaký je polobůh. Ale to, že v Kotěhůlkách jste za hvězdu, ještě neznamená, že byste obstáli i v Domažlicích, Praze či Vídni. Být za pecí a stěžovat si nebo hýčkat své ego je velmi pohodlné. Můj pradědeček chodil za prací pěšky do Vídně. Můj další prapra… přišel z Francie v 18. století na naše území. Další předci přišli z Balkánu. Myslím, že naše rody pořád někam putovaly. Vnímám to, že moje rodina i Českem pouze prochází. Jeden známý mi vyprávěl, že už projel celý svět. Ptám se ho: “A jaké jsou ty země? Jak voní? Jací jsou tam lidé? Co mají rádi? Co je trápí?…” Odpověděl, že hotelové komplexy jsou po celém světě téměř totožné. Chtělo se mi smát i brečet. Mít možnost vidět celý svět jen od hotelového bazénu mě zaplavuje úzkostí. To je, jako mít křídla a nemoci létat. Nejezdím s cestovkami a už vůbec ne do hotelů. Potřebuji tepat v centru té které země, toho kterého místa. Potřebuji poznávat a pochopit. 

To, jak barvitě popisujete své cesty,jistě z části pramení z vaší fantazie a umění pracovat se slovy, ale inspiraci vám musí přinášet ještě něco jiného. Možná určitá podstata těch míst. Myslíte, že i ony mají duši? 

Bezpochyby. Každé místo. Jen záleží, jací lidé na tom kterém místě byli. To člověk zanechává za sebou hluboké stopy, mnohdy stopy tak bolestivé, že to paralyzuje celé generace dalších lidí nebo ochromuje přírodu. Čím vzdělanější jsme, tím jsme bohužel hloupější. Čím víc žijeme v blahobytu, tím jsme víc povrchnější a frustrovanější. Čím víc nevíme co se sebou, neboť máme všechno, tím víc ničíme, uzurpujeme a chceme vlastnit. Proč? To už víte ze školy. Inteligence s sebou přináší krutost, rodící se jen tak pro radost.

Francouz, teď si vás dovolím citovat: „ o sobě nepochybuje, má to v genech. Žije ve velké zemi s neskutečnými dějinami“. My ale máme být taky na co hrdí. Osobnosti, které známe ze základní školy, jako jsou Jan Hus a Amos Komenský, císař Karel IV, Dvořák ovlivnili svět. Tak proč my nejsme (hrdí)? 

Protože jsme zamindrákovaní, bojácní a nevěříme si. Vždyť žijeme za tou pecí. A naše historie bohužel nic moc nenabízí. Pokud ano, tak jsou to spíš fragmenty, náhody a velmi diskutabilní ikony. I české národní obrození trvalo několik desítek let a česko-německé inteligenci se Čechy obrodit zdaleka nepodařilo. Na našem území se narodila spousta osobností, ale mnohdy nezůstali. I ten pan Masaryk, kterého si pořád bereme do úst, byl zpočátku velmi, velmi nechtěný a drsně odmítaný. Zlín zase donekonečna omílá kapitalistického „továrnického diktátora“ Baťu. Kdyby dnes žil a promluvil, půlka Zlína se strachy počůrá. Mnozí ho vzývají, jako by nám dal ledvinu, játra, plíce… Ale protože byl dobrý a tvrdý podnikatel s touhou zbohatnout, vytvořil pouze prostor pro pracující roboty od nevidím do nevidím. Příliš žijeme minulostí, která vlastně není téměř vůbec nosná. Není se o co opřít. A český národ není tolik hybatelem – našemu národu celá dlouhá století všichni okolo říkali, co mají dělat, co si mají myslet, co cítit. Nechat se vést v sobě máme hluboce zakořeněné. A jsme velmi mladá, mladá republika, která ještě nedokázala vůbec nic. Chybí nám vzory, osobnosti, ideje a směřování. A hrdost – každý má v sobě tak trochu geny posluhovaček, podkoních a služek. Inteligenci jsme vyhnali po druhé světové válce a zbytek byl nucen odejít v 60. letech minulého století. Zůstali jsme jen my. To zvláštní nerozhodné stádečko.

Francouzské školství podle vašich slov vede k dialogu a nahlížení na problémy z více úhlů pohledu. Možná jde o zásluhu celého systému, možná jednotlivých pedagogů. Jaká je tedy úloha takového člověka. U nás z velké časti stále vidíme pozůstatky „drilování“ se učiva, jako v minulém století, ale je takový způsob efektivní? 

Naše školství se od 80. let minulého století (kdy já byl žákem) příliš nezměnilo. Jen se vynechaly komunistické žvásty. Je to tristní. Je to na dlouhou debatu, která by byla stejně beze smyslu, pokud nezačne někdo chtít celé školství zmodernizovat a posunout do 21. století. 

Za posledních několik let vám pod ruce přišla spousta dětí naší generace. Té generace, do které všichni vkládají naději. Té generace, která udělá budoucnost naší země lepší. Souhlasíte?

Pokud se nebude bát. Pokud nezvolí pohodlnost. Pokud už je školství příliš neovlivnilo a nesebralo jim ideály, touhy, sny a otázku PROČ? Proč tomu tak je? Pokud pedagog, dospělý řekne pouze: „Protože to říkám.“ – Neví o svém oboru, či dané tematice vůbec nic a sám papouškuje věci, které kdysi zaslechl nebo dostal příkazem papouškovat. V antickém Řecku věřili, že myšlení a otázky – vědění – přináší svobodu. Dnešní společnost se bojí myslet – prý je to bolí a mají deprese. Úsměvné. Pokud mladé generaci o něco půjde, může lidský svět být zase velmi barevný a rozmanitý.

Mluvíte o sobě jako o často plachém a stydlivém člověku. Přesto hlavní náplní vašeho života je práce s lidmi a vystupování pro ně/před nimi. Není to trochu paradox. Vždyť většina lidí s vaším charakterem se straní „ vystavovat se všem na odiv“ 

V pravěku dětství jsem koktal. A styděl se. Stud občas cítím i dnes. Míň ovšem už za sebe. S věkem přichází víra v sebe, také jakási moudrost, nadhled. A pak herectví mě naučilo se do věcí vrhat – jako první, tudíž mě nic a nikdo nedostane do rozpaků 😊 Předběhnu je. 😊 Na jevišti jsem zažil obrovskou svobodu – dostávat se pod kůži, do srdcí, mozku jiným postavám – to bylo nejvíc – také díky rolím, nikdy nejste za sebe – divadlo, to mi nic nenahradí. Kromě moře a skutečné lásky. Magické divadlo, moře a láska – tři hluboké svobodné vjemy, prostory – naplňující mě až za okraj mé vlastní duše.

Skromné „pedagog“ ve vašem podání zahrnuje opravdu pestrou škálu zaměření. Byla, nebo je něco z toho pro vás velkou výzvou? Vše, co učíte, je vlastně schopnost kreativnosti. Lze něco takového vůbec naučit? 

Moc dobře to víš. Kreativnost nenaučíš. A herectví v sobě máš nebo ne – nenaučím tě to – můžu tě naučit jak divadelně myslet, může tě naučit techniku, pomoci ti nahlédnout do sebe, hledat s tebou inspiraci – ale umělcem – jakýmkoliv, opravdu nemůže být kdokoliv.

A největší výzva? Ta nejnovější práce. A najít způsob přiblížení mladým lidem herectví. Dnes už to umím lépe než před deseti lety, před pěti, před dvěma, včera. Zlepšuje se to. Je těžké přiblížit člověku, jak pracovat s pocity, intuicí, intelektem, jak být jiným. A nezbláznit se z toho 😊Velká výzva byla práce s mentálně postiženými. Měl jsem vůči nim blok. Potřeboval jsem ho překonat v sobě. Práce s dětským domovem mě tehdy bavila, ale velmi bolela – nedokázal bych se jim věnovat celoživotně, jsem zbabělec. Hledání cesty k autismu – to byla také výzva a netuším, zda jsem ji alespoň malinko naplnil. Věci ke mně přicházejí samy a já je radostně přijímám. Protože, když to dokážu uchopit, posune mě to, obohatí. Díky všem těm možnostem jsem bohatší člověk. 

To, co publikujete ve svých článcích a prodáváte na jevišti, vychází z vás a mělo by být pravdivé, aby v čtenáři/divákovi vyvolalo ty správné emoce. Nepřemýšlel jste o tom, že jde o určitou přijatelnou formu prostituce? 

Má práce má přesnou logiku, řád, zákonitosti téměř jako matematika, ale ano (!!!) – herectví a umění je vlastně emoční prostituce. Lidé mě vyhledávají kvůli emocím, které jim buď chybí, nebo je potřebují zkrotit. A technice jistých hereckých, rétorických projevů. Pro mnoho lidí je intimní už pozdrav „Dobrý den“. Můj práh otevřenosti a emocionality je podstatně široký, ale doposud jsem nesdělil ty nejintimnější věci ani jsem neprodal své nejbližší lidi. Třeba psaní pro In Zlín byla z 60 procent fantazie – já nemůžu psát o svém životě a lidech, které miluji. Tak se to nedělá. Ztratil bych hodnotu jako člověk, přestal bych si sám sebe vážit. Svůj život využívám jako inspiraci, ne jako otrocký přepis či kopii pro svou práci.

Jste spokojený a šťastný se svým životem a s tím, kdo jste? 

Nadmíru. Absolutně. Žiji krásný a naplněný život. Jsem zdravý, pořád hledám nové cesty, pořád se zkouším posouval, ještě jsem nerezignoval jako mnozí moji vrstevníci, dělám jen to, co mě baví a naplňuje. A těším se, jak budu jednou stárnout u Egejského moře. Ale na stáří je ještě čas. Teď prožívám lásku a je to překrásné. 

Loading images...