O myšlence
Podnětů otevřít kurzy herectví bylo několik.
- Již před několika lety jsem měl pocit, že stagnuji a měl bych se pokusit o něco nového. Do té doby jsem byl uměleckým šéfem, režisérem a hercem divadla, které končilo nebo lépe řečeno, dávalo si pauzu. Také jsem vedl k herectví děti od 6 – 20 let, občas přednášel dějiny divadla. A tak nějak to všechno bylo nudné. Napadly mě kurzy herectví pro dospělé.
- Před pár lety jsem dostal nabídku v rámci projektu Samodivy připravit běhen tří měsíců 10 matek samoživitelek, které nikdy divadlo nedělaly, aby byly schopné s profesionálním režisérem vytvořit inscenaci o svých problémech, životě, zklamání i radostech. Projekt dopadl velmi dobře. Ne už tolik debata o problému samoživitelek, ve kterou se doufalo. Jistě, o inscenaci a ženách byly natočené dva dokumenty (jeden přední dokumentaristkou Olgou Sommerovou), ale matkách samoživitelkám, mnohdy žijících na hranici bídy, to příliš nepomohlo.
- Pak se objevil můj bratr Richard žijící v Paříži, který navštěvoval tamní hereckou školu pana Jeana – Laurente Cocheta, jehož učitelem byl přední divadelní herec Paříže Pierre Delavene. Bratr navštívil mou hodinu a nějaké mé představení a tvrdil, ať si okamžitě otevřu soukromou hereckou školu, že bych obstál i ve Francii. Vyprávěl, jak půlka Paříže chodí na podvečerní a večerní kurzy herectví. Právníci, podnikatelé, soudci, lidé ve vysokých funkcích kvůli rétorice a artikulaci. Jiné společenské vrstvy kvůli snaze plnit si sen nebo se jen odreagovat od stresů a reality života, jen tak si hrát. A také vlastně proto, že v Paříži každý druhý věří, že se stane úspěšným divadelním nebo filmovým hercem. Dnes už mám dokonce několik hereckých workshopů vedených na jihu Francie v krásném městě Aix en Provence.
- Během posledních let jsem udělal několik hereckých víkendových workshopů pro amatérské divadelní soubory. A také jsem nabídl rodičům svých žáků, že s nimi udělám hereckou hodinu, ať si dokáží představit, co jejich děti se mnou v hodinách dělají. Myslel jsem, že se nahlásí tak 5 rodičů, ale přihlásilo se jich 35 a bavili se, odpočinuli si, hráli si, smáli se, soustředili a v závěru byli nadšení. To už jsem si říkal: Aha, aha, už je čas něco rozjet.
- V neposlední řadě jsem si začal všímat, jak jsou moji vrstevníci vystresovaní, vážní, smutní, bez života, kamenně dospělí. Říkal jsem si, jak je to možné? Vždyť ve mně je pořád kluk, který potřebuje blbnout, hrát si, objevovat, snít, plnit si sny…. Co se jim to děje? Tak jo, pokusím se jim nabídnout herecké kurzy k sebe poznání, uvolnění a hře.
- Dnes částečně učím herectví děti a mladé lidi, vedu Tvůrčí psaní, věnuji se Rétorice pro firmy, podnikatele a manažery (spojené vždy s řečí těla), píši (např. In Zlín), provázím na zámku Lešná, režíruji (poslední dobou mě baví taneční inscenace, neboť pohybem řekne člověk mnohdy více než tělem) a občas, když se mi chce, hraji.