Ráno se obléknu za tajného agenta abych se mohl nenápadně propašovat do galerie. Je těžké jít prázdným městem aby si vás nikdo z oken a tajných úkrytů nevšiml. Oblékám si své nejlepší kvádro, svůj nejlepší kabát, pomáda na boty a vlasy, nezbytnou roušku aby mě nikdo nepoznal – volím tmavě modrou s bílými puntíky. Ulice plné! I přes přestrojení za 007 jsem rozpoznán Pavlíkem V., Markétkou K-H, kolegou i maminkou Vasky – tam jsem dokonce udělal exkurzy – chci tam pracovat, všichni se tam usmívají. Na poště potkávám svou největšejší lásku, ano tu, co mě nechce a tak něžně mě pozdraví, že si připadám jak v 7. třídě na lyžáku a je tak pěkňoučká, že nebýt tak hnusně a nejít za 007, klidně i na místě omdlím.

Pak učím z domu. Jenže blbec se po letech naobědvám. Okamžitě mi po jídle vypadne mozek, chce se mít spát, mozek nemyslí, únava mě oslabuje, malátnost pohlcuje, otvírám okno, že se jen tak hodím do prostoru – nesnáším jídlo (!!!!!?????) Ležím na lešení, mladí Ukrajinci co tento dům opravují už od srpna (!!!!????) zírají buď na mě nebo na parapet, to když si uvědomují, že musí i trochu pracovat. Nabídnu jim kýmsi darovanou láhev velmi vzácného rumu (rum nepiji už nikdy!!!!). Žádám je, ať si ho vezmou, pokud je to neuráží. Rozpačitě, ale radostně zmizí na tři hodiny.

Pokouším se učit – dnes výjimečně z domu, jinak kdekoliv jinde, nejsem totiž bytový týpek – mozek nepracuje, žaludek přežvýkává stravu!!!

4 skupiny na Skype – ala školství nového věku!!! Moji Ukrajinci se vrací. Tak jak před 3 h. zmizeli, tak se i najednou objevili – téměř jak Čáryfukové, naskáčou na lešení a jako mravenečci pracují dál. A začnou vrčet sbíječky, vrtačky, svět. Pravděpodobně se mi samým vděkem rozhodli udělat balkón. Což je radostné – jako jeden z mála balkón nemám – ale neslyším sebe, své žáky ani své srdce. Snažím se hluku uniknout, ale můj malý byt mi moc možností neskýtá. Zavřen ve skříni v předsíni se se studenty domlouvám na zítra 14.30h.

Mám krásné dny a možná i nový balkón.