Dnes jsem se nechal okouzlit definitivně krásou města Aix en Provence.

Pondělí.

Teploty pouze malinko přes třicet. Vítr se proháněl úzkými uličkami a malými náměstími. Půlka obchodů, kaváren a restaurací zavřená – pondělí. Méně lidí, méně letního posezení na náměstí, více autentičnosti města.

Chodil jsem pomalinku, pozoroval domy, sledoval kouzelníka slunce a světlo, jež vrhalo a odráželo, ať již v paprscích nebo více plošně.

Usmíval jsem se objevovanou krásou a malebností. Usmíval jsem se na lidi, u kterých jsem očekával, že úsměv opětují. Má fantazie mě často posunula do hluboké historie.

Dotýkal jsem se stěn domů a poslouchal příběhy.

Těch domů a oken, větru v mých vlasech, slunečních paprsků a stromů. Bylo mi pěkně, klidně, naplněně.

Ulička po uličce.

Příběh po příběhu.

Několik očí mě sledovalo déle než chvíli. Dvakrát jsem se otočil.

Pro ty cizí oči.

Pro charisma.

Pro krásu.

Mimochodem, v tomto městě místní na sobě nosí už to, co se bude nosit až příští léto. Aix en Provence – bohaté buržoazní město s velkou historií sahající až do doby starého Říma.

To buržoazní a bohaté je důležité – prosperuje. Jsou zde i krásná jiná buržoazní města např. Arles, ale ty už bohatí dávno opustili, takže začíná pomalinku chátrat jako třeba Havana. Pak je zde ještě spousta chudých a ještě chudších měst pro chudé a ještě chudší. Vypadají jako každé druhé město v naší zemi. Říkají jim zde „populární“ – přeloženo dělnická, lidová.

Mimochodem na jednom náměstí v Aix objevili při kopání parkoviště staré lázně z doby římské. Odkryli je a parkoviště se vzdali. Město vysokých škol, právníků, vody a bohatých.

Kdysi byla aristokracie, tady na jihu obzvláště bohatá, pak byli mnozí popraveni a přišla nová aristokracie, jež tituly dostávala za pracovitost či věrnost a po nich hned továrníci. Aristokracie chudla, místním „Baťům“ zase chyběly tituly, aby se dostali výš do společnosti a začali být respektovaní honórou. Takže se začali proplétat sňatky.

Je to krásné místo.

Tvořil zde Zola, Martinů, Cézanne atd. Picasso tu bude mít za chvíli větší výstavu než v Barceloně.

Aix en Provence je ostatně 500km od Barcelony, 600km od Florencie, 700km od Paříže (jejich vlakem, co dosáhne 250km v hodině, tam jste za 3h) a 30km od moře. Aristokracie zde nežila na zámcích ale v palácích, ze kterých je město vystavěno. Trhy na hlavním náměstí úterý, čtvrtek, sobota. Každý den na náměstí menším, hned vedle.

Tak jako jinde ze svých krásných náměstí udělali jídelny. Naštěstí restaurace jsou otevřeny od 11-14h a od 18-22h. Restaurace vznikla totiž jako potřeba najíst se, takže 5 štamgastů u jednoho piva v prázdné hospodě, jako v Čechách nepřipadá v úvahu. Jo a v neděli je mnohde zavřeno, je totiž neděle, čas odpočinku.

Zde žije můj bratr. Před 20ti lety sem přišel bez znalosti jazyka. Dnes má krásnou rodinu, práci a výhled do lesů směrem k Marseille. Obdivuji ho.