Město existuje už od dávných Keltů. Přes dobu římskou.

Zažila své velké triumfy a ještě větší pády. Ale bohové jsou k ní vlídní. Uchovávají ztracený čas a vzpomínky na staré doby, abychom mohli naslouchat příběhům a učit se z minulosti.

Pokud Arles je duší jihu Francie, Nîmes je esencí konejšivé moudrosti zasazené do zeleně ulic (ty všudepřítomné platany – v každém městě, vedlejší silnice – stín a klid vrhající) a parků s fontánami.

Vystoupíte na nádraží a vstoupíte na širokou ulici jež lemují vysoké stromy dotýkající se nebe. Dáte si kávu za euro a půl, číšník vám ji trochu vylije neboť nese dalších deset, ale řekne něco velmi zábavného. Je teprve půl deváté a město se probouzí. Ranní káva, noviny, sledování ulice je na jihu Francie stejný rituál jako v Itálii. Sedí na ni přátelé, milenci, manželé, i jednotlivci různého věku. Rád se usmívám na ty nejstarší. Hledám v nich život prožitý a zažitý jako v objevovaných městech.

Pak jdu tou zelenou ulicí. Vlevo je uměle vytvořený potok. Lidé u něj v odpoledních hodinách sedí a ve stínu stromů chladí si nohy. Pak sochy ve fontáně. Překrásné. Vpravo katedrála, vlevo gladiátorské a býčí koloseum, všude ty platany.

Vstupuji do kolosea. Amphitheatre of Nîmes. Velkolepé. Ale jinak než divadlo v Orange. Cítíte život skrze krev, vášně, touhy. Slunce žhne. Procházím celým prostorem. Vylezu až do čtvrtého patra po kamenech. Ještě víc než velkolepé. Má fantazie pracuje. Děkuji životu za ni. Točí se mi hlava. Jako když jsem kdysi potkal tebe, má lásko. Jen v jiné formě, konzistenci. Po hodině odcházím směrem k parku.

A narážím na Maison Carrée. Nejlépe zachovalý chrám antického Říma. K mému překvapení v něm promítají film o založení města. Historie od 65 roku před Kristem po 93 po Kristu.

Teď uhranut – podél toku řeky s kachnami, labutěmi a rybami – vstupuji do zahrad. Jardin de La Fontaine. Jako malá Versailles. Fontány, stromy dávající stín, jezírka, sochy, lavičky a chrám bohyně Diany (Temple of Diana). Kochám se. A téměř nedýchám. Hodiny. I když vím, že nestihnu muzea Carré d’Art (všiml jsem si upoutávky na výstavu věnovanou Rimbaudovi a Verlainovi), ani Museum Romanité.

Pak parkem kráčím nad město. Je tam Tour Magne. Věž. Z římského 7km opevnění města. A pořadník. Nahoru se chodí postupně. Vysvětluji že příliš nemluvím. Francouz mě chválí, že mluvím dobře. (Ty čtyři jednoduché věty) Po monologu se omluví, že neumí anglicky, ale navrhuje španělštinu. Oči mi září. Vůči Francouzům máme velké předsudky, ale o tom jindy. Říkám, že jsem Čech. Usměje se, prý je to vzácnost a Češi měli Havla, Zátopka, Kunderu, malíře… prý jsme určitě hrdý národ. Nejraději bych ho obejmul a políbil. Ale máme roušky. Ví o nás víc, než my o nich. Hlídá si mě. Mám číslo padesát. Francouzi čísla různě násobí, neřeknou ho přímo. Nemám moc šancí. Přijde si pro mne. Začnu tedy stoupat. Vysoká věž. Uprostřed sloup. Kolem sloupu točivé schodiště. Mám závrať v půlce. Pak schodiště podél stěn, pravděpodobně vylezu ve Vesmíru plném hvězd… Výhled. Malý „balkón“ a výhled na celé město a kraj vinné révy a olivových hájů. Musím hodně dýchat. Roušku sundavám. Jsem tam sám. Je to naplňující. Opět děkuji životu, že mi dal touhu poznávat, rozlišovat, hledat. Cesta dolů je peklo. Vyhýbám se těm, kteří naopak stoupají. Rozloučím se a jdu se projít historickým městem.

Na každém náměstí a náměstíčku se jí. Já si sedám na kávu před koloseem. Číšník mě něčím rozesměje. Pozoruji stavbu starou přes 2000 let. A jsem klidný. Jako když hledím hodiny na moře. Jsem proti této budově nicotný. Není nutné se hnát. Ale být. V každém okamžiku. Naplněný. Šťastný. Nevěnovat se věcem nedůležitým, nudným, nezajímavým. Ani v práci, ani v lidech. Jsem vůči dějinám nic a proto v tom svém životě můžu být vším čím budu chtít. A i když stárnu, chci být ještě mnohým. Chybíš mi Egejské moře, ale jih Francie má také své silné kouzlo. Myslím, že do Nîmes jsem zaláskován. Ukáže čas.

Ps: Malinký byt v centru Nîmes koupím od 230 000 euro. Asi bych měl začít šetřit.